Historie

Rozhledna Štěpánka (958 m.n.m.) se nachází na vrcholu kopce s názvem Hvězda nad obcí Příchovice a má zajímavou historii. Štěpánka patří bezesporu k nejkrásnějším rozhlednám v Jizerských horách, ne-li v celých Čechách.

O její stavbu se zasloužil kníže Kamil Rohan, ale bohužel nedovedl celou stavbu dokonce.

Osudy kamenné rozhledny jsou velmi zajímavé. Se stavbou se začalo, když organizovaná turistika ještě neexistovala, a kdy si vyhlídkové věže mohli dovolit pouze majetní vlastníci panství. A to byl také případ knížete Kamila Rohana, kterému patřily i jiné pozemky na Tanvaldsku, kde se v letech 1847 začala stavět silnice do Krkonoš.

Kníže Rohan se chtěl arcivévodovi zavděčit a výšinu dal nazvat jeho jménem a zároveň se rozhodl, že na vrcholu nechá na počest této vzácné návštěvy vztyčit vyhlídkovou věž. Základy byly položeny již 27. 7. 1847, což bylo měsíc po arcivévodově návštěvě. Věž byla postavena do výšky šesti metrů, ale potom zůstala na dlouhý čas nedokončena. Dle legendy předpověděla jistá cikánka smrt knížeti Rohanovi po dokončení stavby rozhledny... Na jejím stavu se postupně podepisovaly povětrnostní vlivy, vandalství, a výstup na ni se stával velmi nebezpečným. Majitel panství nechtěl dokončit stavbu věže a dlouho odmítal i prodej pozemku. Až v roce 1888 se podařilo obci Příchovice pozemek i se zbytky věže odkoupit za 400 zlatých.

Iniciativu převzala sekce německého horského spolku. Dala si vypracovat plány nové věže od profesora Brausenwettera z Liberce a dostavba byla zahájena 1. 5. 1892 pod vedením stavebního mistra Hájka z Rokytnice. Bylo využito stavebního materiálu z původní stavby, jejíž tvar byl s malými úpravami zachován. Na tuto dolní část byla přistavěna štíhlá osmiboká věž vytvořena z kombinace cihel a pískovcových kvádrů. Slavnostní otevření věže, která měřila 24 metrů, se konalo 14. 8. 1892. Kníže Rohan se slavnostního otevření nezúčastnil, a zanedlouho po otevření zemřel...

Rozhledna se vždy těšila a těší velkému zájmu turistů. Jméno Štěpánova výšina se používalo až do roku 1918, potom musely být všechny názvy připomínající rakouskou monarchii odstraněny.

Vrchu se tak vrátil starý český název Hvězda. I když léta minula, stále více a více se mezi lidmi traduje původní název Štěpánka, ale nikoho by nenapadlo, že je to po arcivévodovi, který před více než 100 lety byl tohoto vrcholku návštěvníkem.

Historie

Počátkem 20. století se němečtí evangelíci rozhodli postavit vlastní modlitebnu a vybrali pro ni místo na vyvýšenině dnešního Tesařova (dříve Šenkhána - česky, Schenkenhahn –německy) při bývalé císařské krkonošské silnici. Toto někdejší pojmenování Tesařova vzniklo na počátku 19. století, kdy v těchto místech stála pouze dvě stavení: hospoda a krčma (šenk). Evangelíci se scházeli od roku 1903 v chatě Zvonice. Proto se v roce 1908 rozhodli postavit si vlastní modlitebnu.

Přes velké finanční problémy se zdejším evangelíkům podařilo obstarat potřebný finanční obnos. Zejména pomohl zdejší pastor, který jezdil přednášet do Slezska a získané peníze věnoval na stavbu kaple. 20. května 1909, v den Nanebevstoupení Páně, byl položen základní kámen k výstavbě kaple. Stavba byla provedena svépomocí, a ještě téhož roku za velké slávy a účasti byla osmiboká kaple vysvěcena a předána do užívání dne 20. října 1909. O nedělích pak sem přicházeli evangelíci i z nedalekého pruského Slezska (z osady Tkacze, Strickehrhäuser – dnešní Mýtiny).

Projekt kaple zhotovil berlínský stavitel architekt sakrálních staveb Dr. Otto Bartning.

Hřbitov u kaple byl založen v roce 1911, ale další dva roky trvalo, než věřící získali povolení k pohřbívání. Až roku 1913, kdy zdejšímu truhláři Ulmanovi zemřely dvě dcery, a on je pochoval k tesařovské kapli, rakouské úřady pohřbívání dodatečně schválily.

Současnost

V současné době je vlastníkem tesařovské kaple církev Jednota bratrská. Na obnově kaple se podílelo několik organizací, zejména Česká unie evangelických horských služeb. Kaple se těší zájmu turistů a je ceněna jako unikátní architektonická památka regionu.

Historie opevnění

Na pomezí Jizerských hor a Krkonoš je nádherná krajina, a do této krajiny jsou vsazené objekty stálého československého opevnění z let 1937-1938, které jsou v současné době zpřístupněny turistům. Jedním z nich je objekt řopíku typu 37 "U Čápa", který je situován na hranici katastrů Příchovice a Kořenov. Opevnění je v současnosti zrestaurované - uvnitř jsou figuríny československých vojáků z roku 1938.

Objekt je vybaven velice jednoduše, ale jen v době prohlídek. Turistická sezóna je od května do září, prohlídky jsou v sobotu, neděli a státní svátky od 10 do 16 hodin. Vstupné dobrovolné.

Expozice je pod patronací Klubu přátel opevnění Liberec a obce Kořenov.

Technický popis

Ozubnicová trať Tanvald – Kořenov - Harrachov je nejstrmější železnicí v České republice. Pomocí dvoupásové ozubnice Abtova systému překonává na sedmi kilometrech výškový rozdíl 235 metrů. Maximální sklon ozubnicového úseku činí 57,14 ‰ (promile), průměrný sklon je 44,8 ‰.

Trať byla uvedena do provozu v roce 1902 a dodnes slouží jak turistům, tak místním obyvatelům. Je vyhledávanou turistickou atrakcí a zároveň důležitou dopravní spojnicí mezi Libereckým krajem a Krkonošemi.

V zimním období je trať využívána především lyžaři směřujícími do Harrachova. V letním období pak turisty mířícími do Jizerských hor.

O muzeu

V souvislosti s originalitou ozubnicové trati se Železniční společnost Tanvald o.p.s. rozhodla zřídit Muzeum ozubnicové trati v budově železniční stanice Kořenov. Expozice je zaměřena na pestrou historii, zvláštnosti provozu a vozidla, která na trati jezdila a jezdí.

Návštěvníci zde najdou historické fotografie, modely lokomotiv, technické výkresy a další exponáty dokumentující více než stoletou historii této technické památky. Muzeum je přístupné veřejnosti a nabízí jedinečný pohled na vývoj železniční dopravy v horském prostředí.

Expozice je doplněna o interaktivní prvky a audiovizuální prezentace, které přibližují historii tratě všem generacím návštěvníků.

Popis stezky

Naučná stezka seznamuje návštěvníky s rozmanitostí a bohatstvím přírody v Přírodní rezervaci Bukovec a okolí osady Jizerka. Stezka vede krásnou krajinou rašelinišť, horských smrčin a bukových porostů.

Stezka je dlouhá šest kilometrů a můžete ji projít za dvě až tři hodiny. Podél trasy je umístěno několik informačních tabulí, které vysvětlují přírodní zajímavosti, historii osídlení a ochranu přírody v této oblasti.

Trasa je vhodná pro rodiny s dětmi a nabízí nádherné výhledy do okolní krajiny. V zimním období je stezka využívána běžkaři.

Historie budovy

Muzeum Jizerských hor se nachází v osadě Jizerka, ve vlastním objektu Českého svazu ochránců přírody Jizerka (ČSOP Jizerka). Budova byla postavena v roce 1889 v době největšího rozmachu osady Jizerka a sloužila jako škola pro děti místních obyvatel, kterých zde žilo více než 400 - převážně sklářů, dřevařů, řemeslníků a obchodníků. S ukončením provozu skláren ve dvacátých letech 20. století počet dětí ve škole poklesl, ale přesto škola sloužila na Jizerce svému poslání nepřetržitě do roku 1962.

V 50. letech 20. století zde také sídlil úřad místního národního výboru. Následující léta sloužila budova jako prodejna základních potravin, poté byla přestavěna na rekreační zařízení. V roce 1989 koupil objekt bývalé školy okresní výbor ČSOP v Jablonci nad Nisou.

Expozice muzea

V současné době je muzeum rozčleněno do čtyř základních celků:

• Jizerské hory za starých časů
• Dějiny sklářské výroby
• Příroda Jizerských hor
• Galerie "Montana"

Návštěvníci muzea zde mohou shlédnout staré lesnické a turistické mapy, historické snímky, nářadí a nástroje našich pradědů, exponáty věnované geomorfologii, flóře a fauně Jizerských hor.

Otevírací doba: Pro veřejnost je Muzeum Jizerských hor otevřeno v měsících květen až říjen každou sobotu a neděli vždy od 9 do 16 hodin.

O rezervaci

Jizerská oblast tmavé oblohy je česko-polským projektem a vznikla v rámci Mezinárodního roku astronomie 2009. Zároveň je prvním mezinárodním projektem svého druhu. Byla vyhlášena dne 4.11.2009 za podpory ministra životního prostředí. Velikost oblasti je necelých 75 km². Nadmořská výška je nad 800 metrů nad mořem.

Rezervace tmy v údolí obklopeném jizerskohorskými hřebeny je jedním z mála tmavších míst na mapě světelného znečištění Libereckého kraje. Z oblasti tmavé oblohy je dobře vidět Mléčná dráha a počet hvězd viditelných očima je zde kolem 1000. Ve městech se pohybuje jen okolo 200 hvězd, ve velkoměstech dokonce jen okolo 20 hvězd.

Význam rezervace

Cílem je upozornit na to, že tma začíná být kvůli světelnému znečištění z továren, obchodních center, domácností i pouličního osvětlení ohroženým jevem. Uměle osvětlené nebe ochuzuje krajinu o významnou složku tmavé hvězdné oblohy, která odedávna inspirovala a utvářela člověka.

Přemíra umělého světla v noci může vést u člověka k řadě vážných potíží a nemocí. Nedostatek tmy v noci narušuje přirozené střídání světla a tmy, což má nepříznivý vliv na floru i faunu.

O lesoparku

Lesopark Na Sluneční je kouzelné a klidné místo v Příchovicích s výhledem na místní kostelík, obě zdejší rozhledny i do dalekých kopců. Zejména rodiče zde ocení, že se jejich ratolesti samy zabaví na originálních přírodních prolézačkách či u zábavných historek místních stromů a dalších zajímavostí rozesetých po celém areálu.

Název lesoparku „Na Sluneční" vychází z místní historie, kdy v blízkosti místa pro lesopark stával významný krajinný bod – Sluneční chata. V nedávné minulosti bylo toto místo jen skládkou přírodních odpadů, trávy, zeminy, kamení. Společnost JIZERKY PRO VÁS, o.p.s. připravila projekt na rekultivaci území.

Koncept a realizace

Nově vzniklý lesopark zachovává stávající cenné a zajímavé stromy i keře a jsou k nim stále dosazovány nové dřeviny patřící do jizerskohorského regionu. Území je kultivováno využitím přírodních materiálů z místa, vytvořením pěšin i umístěním originálních dřevěných interaktivních prvků podporujících fantazii a vztah lidí k přírodě.

Řady kamenů, pěšiny a interaktivní prvky připomínají plazícího se hada podle tajemné legendy o Příchovickém hadovi. Lesopark je obohacen dětskými pracemi „Příběhy stromů".

Projekt Lesopark Na Sluneční realizovala společnost Jizerky pro Vás, o.p.s. spolu s partnerem obcí Stara Kamienica. Projekt je spolufinancován Evropskou unií prostřednictvím Euroregionu Nisa dotací ve výši 85%.

Vodní nádrž Souš

Vodní nádrž Souš je výrazné vodní dílo na říčce Černá Desná ve vrcholových partiích Jizerských hor. Leží nad městem Desná a od počátku patří k nejdůležitějším zdrojům pitné vody pro Jablonecko, Tanvaldsko i Železnobrodsko. Vznikala v letech 1911–1915 a jméno nese po osadě Souš, která byla při stavbě zatopena a dnes spočívá částečně pod hladinou.

Ke stavbě přehrady vedly ničivé povodně na přelomu 19. a 20. století, které opakovaně zasahovaly údolí a ohrožovaly mimo jiné i tehdy se rozvíjející sklářský průmysl. Systém přehrad na Černé a Bílé Desné navrhl pro Vodní družstvo v Dolním Polubném inženýr Wilhelm Plenkner z Prahy. Současně budovaná přehrada na Bílé Desné se však v roce 1916 tragicky protrhla krátce po dokončení.

Po této katastrofě byla přehrada Souš pro jistotu nejprve vypuštěna a následně rozsáhle upravena. V letech 1924–1927 došlo k zesílení a navýšení hráze i k vybudování drenážního systému, aby se zvýšila bezpečnost díla. Další výrazná modernizace proběhla v letech 1971–1974, kdy se nádrž připravila především pro vodárenské využití.

Z technického pohledu zaujme Souš sypanou zemní hrází vysokou zhruba 21 metrů a dlouhou přibližně 364 metrů. Vodní plocha má okolo 86 hektarů a konstrukce hráze využívá jílové těsnění, doplněné systémem spodních výpustí a bočním přelivem s kaskádou. Materiálově je těleso hráze tvořeno hlinitými písky s drobným štěrkem a na návodní straně je utěsněno jílovou vrstvou; v dolní strojovně se nachází i malá vodní elektrárna.

Okolí přehrady obkružuje opravená Soušská silnice, která propojuje Tanvaldsko s Frýdlantským výběžkem. Kvůli ochraně vodního zdroje a dopravně-technickým důvodům je však pro veřejnost otevřená jen v letní sezóně (typicky od května do října). V zimě bývá uzavřena, takže se Frýdlantský výběžek dostává do pozice oblasti s omezeným průjezdem a hlavním napojením přes Liberec a Mníšek.

Od roku 1974, kdy zde vznikla úpravna vody, funguje Souš jako klíčový vodárenský zdroj pro široké okolí. S tím souvisí i přísný ochranný režim: koupání i rybolov jsou zakázány a území je chráněno tak, aby byla zachována kvalita vody.

Pro odběr vody slouží železobetonová věžová konstrukce, která umožňuje odebírat vodu ze dvou výškových úrovní. Zásobování je významné i svou kapacitou – voda z nádrže směřuje k desítkám tisíc obyvatel a případný výpadek by se jen obtížně plnohodnotně nahrazoval.

Pro posílení hydrologické bilance lze do Souše převádět část vody ze sousedního povodí Bílé Desné. Přivaděč začíná u jezu na Bílé Desné a pokračuje betonovým potrubím a štolou dlouhou přibližně 1 145 metrů, která byla vybudována už v roce 1914 v souvislosti s tehdejšími vodními stavbami v území.

V 80. letech 20. století postihla oblast ekologická krize spojená se znečištěním ovzduší, která vedla k rozsáhlému odlesnění téměř celého povodí nádrže. Následně se zvýšil přísun organických látek a objevily se i vyšší koncentrace hliníku, což zhoršovalo kvalitu vody. V letech 1996–2015 se proto nádrž na jaře letecky vápnila, aby se vodní prostředí stabilizovalo.

Na vodárenské nádrži probíhá také účelové rybářské hospodaření pod správou provozovatele vodního díla. Má pomáhat udržet přirozené oživení nádrže a zároveň slouží rybí obsádka jako citlivý „indikátor“ změn, které by mohly nepříznivě ovlivňovat jakost vody. V 90. letech byl vysazen siven americký a po postupném zlepšení podmínek se jako dominantní druh opět prosadil původní pstruh potoční.

Za výlet stojí i okolí pod hrází: necelé dva kilometry níže leží přírodní památka Černá Desná se třemi vodopády, které patří k vyhledávaným turistickým cílům v této části Jizerských hor.